Kamenná bá seň v květné houšti,
Zelený smaragd v prstenu!
Lipa kol nízké větve spouští
Stříbrných plné pupenů,
Hymnický pozdrav vĕčné krásy
Vypjatým jásá obloukem.
Chrtů pár sivých jak hrá si
ve skocích travným paloukem.
Akordem harfa v sladkém roztoužení
zahradou tiše zazněla.
Do strun to sáhla v sladkém
sněni pravnučka rodu Jagella.
Tóny se linou šepotavě,
jak by kohos vábily.
A květy rudé pučí žhavĕ
do snĕné krásné idyly.
Leč báseň klame.
Tak být mĕlo.
Královno, kdes zůstala?
Mrtvé zde leží tvoje tělo,
a harfa darmo čekala.
A věže tvrdé za příkopem
strmě se poblíž zdvíhají.
A okénka v mřížích, děrou stropem
Buřiči v hlubeň padají.
A jejich kletby, jejich stony
v zahradu drsně zalehnou.
Přehluši, harfo, tvoje tóny.
Ach, požáry vůkol vzplanou!
Budou senové děje kouti
a bratr bratra s trůnu rve.
Sílený král v útulku lásky koncem pouti,
lká hoře své, šílený král.
Oj, přiletí vichry,
bouř vše rváti započne kolkol příšerná.
Ty, budeš státi, kamenná básni nádherná!
Stavěla láska tvoji pýchu,
tesala krásu v kameny,
co jinde drtil českou lichu
běs hněvu divě zjitřený.
Och, kdyby láska jenom žila,
jdouc krajem s přízni ve zraku,
ubonhá země,
kde by bylo zázraků!
|
Kivist luuletus õitsevas padrikus,
roheline smaragd sõrmuses.
Pärn langetab oma hõbedasi pungi täis oksad
ümberringi madalale maha.
Tervitatagu hümniga igavest ilu,
mis juubeldab kõrguva võidukaarena.
Hurdapaar hall hüppab mängeldes
mööda rohelist välu.
Kandudes vaikse harfiakordina
magusas ihaluses mööda aeda, helises lõpuni.
Puudutas pillikeeli magusas
Jagiellode soost lapselapse unistuses.
Toonid voogavad sosinal,
justkui kedagi meelitades.
Ja õied punguvad punaselt hõõguvatena
selles kaunis unenäolises idüllis.
Ent luuletus petab.
Nii oleks pidanud kõik olema.
Kuninganna, kuhu sa jäid?
Surnult lamab siin sinu keha,
ja harf ootas asjata.
Ja karmid kindlusetornid vallikraavi taga
nihkuvad järsult lähemale.
Ja väiksed võretatud aknad käristavad lage,
mässajad langevad.
Ja nende sajatused, nende oiged
jäävad aeda kalgilt kõlama.
Vaigista, harf, oma toone.
Ah! Ümberringi lõõmavad tulekahjud!
Hakatakse sepistatama uut ajalugu,
vend troonilt tõukab venna.
Palverännaku lõpul armastuse varjupaigas
hullunud kuningas kaebab oma muret.
Oh, kohale lendavad rajud ja tormid
märatsedes kõike lõhkuma.
Sina jääd kindlalt seisma, imekaunis luuletus!
Selle toreduse püstitas armastus,
raius ilu jäädavalt kivisse,
seesama, mis teisal põrmustas tšehhi vahvuse,
nagu raevukas, metsik, ärritatud sorts.
Oh, kui armastus vaid elaks,
käiks mööda maad, pilgus heatahtlikkus,
vaene maa,
kui vaid sünniks imesid!
|
|